Přirozený porod po předchozím císařském řezu – můj porodní příběh.

Můj porodní příběh, který vyvrcholil o Velikonocích v roce 2016 narozením mé dcery Mayi, začal už v roce 2014, kdy přišel na svět můj první syn Vitali. Porod Vitaliho byl ukončený akutním císařským řezem. Já, i když jsem si myslela, jak jsem na porod psychicky, fyzicky a plná informací připravená, musím s odstupem času říct, že jsem nebyla připravena tou správnou cestou.

Měla jsem naučené jak v různých dobách porodních dýchat, jak správně tlačit, co je epidurál a že jej nechci a další poučky a rady z různých brožur a předporodního kurzu z nemocnice. Bohužel jsem u porodu zapomněla vnímat sama sebe, své miminko a tělo.

Plně jsem se svěřila do péče zdravotníků – ti přece porodí každý den tolik dětí, že přeci vědí, co je pro mě a mé miminko nejlepší.

Tak jsem ještě při skoro žádných kontrakcích, otevřená teprve na 2-3 cm, absolvovala klystýr, poté ihned dirupci (prasknutí) vaku blan, která vyvolala ihned velmi silné kontrakce, které mě najednou začaly ovládat. Entonox (rajský plyn) jsem vydýchala na jeden zátah při kontrakcích i v klidu mezi nimi, že jsem byla tak mimo, že jsem nevnímala realitu.

Pravidelný monitoring ozev jsem absolvovala na zádech na porodním lehátku, poskakování na míči ve sprše (co když si zpětně vybavuji, mi vůbec nedělalo příjemně, ale porodní asistentka říkala, ať to zkouším, že mi to pomůže), infuzi už ani nevím s čím. Pamatuji si velkou nemocniční místnost, plně osvětlenou, s hodinami nad dveřmi a pocit toho, že jsem vnímaná personálem jako pacient.

Každou kontrakci jsem vnímala jako nutné zlo, které jsem přečkávála v křeči, mačkala ruku svému muži a těšila se na chvíli, kdy ta hrozná bolest skončí. Tento stav trval asi 7 hodin. Díky hodinám jsem zaznamenávala každou minutu.

Když při střídání služeb nově příchozí lékař cca po hodině rozhodl, že můj porod je nepostupující, a proto je nutný akutní císařský řez. Já se divila proč?! Moje těhotenství probíhalo naprosto v pořádku fyziologicky, cítím tlak na konečník a jen chci zkusit alespoň jednou zatlačit, ale jelikož jsem dostala něco na zklidnění kontrakcí, již žádná další vlna kontrakcí nepřišla a já celá třesoucí se jsem odešla společně s personálem na operační sál.

Můj muž čeká přede dveřmi. Dovnitř má vstup zakázán.

Císařský řez proběhl v lokální anestezii a já jsem vše vnímala od hrudníku nahoru. Na chvíli jsem usla, ale než byl císařský řez u konce, znovu jsem se stihla probudit. Vitaliho na sále rychle omyli, na můj popud, že jej chci vidět, mi jej krátce ukázali. Před tím, než mi jej ukázali, mi stihli říct, že teď by se mi asi nelíbil.

Tahle věta mi uvízla v paměti: ,,Proč by sem mi jako mé dítě nemělo teď líbit?!“ Na mou opakovanou žádost mi jej ukázali a já mu stihla dát alespoň rychlou pusu na uvítanou a potom se s ním vidím až za dlouhých 6 hodin. Mého muže poslal personál domů, ať si odpočine, že já prý budu stejně odpočívat a nebude za mnou moci jít.

Jsem odvezená na pooperační sál, kde jsem celou dobu vzhůru, chci vidět Vitaliho a svého muže.

Nevím, kde jsou a kdy je uvidím. Mám prázdné břicho i náruč.

Mezitím mi v hlavě proplouvalo tisíce myšlenek, že jsem porod nezvládla, že nejsem dobrá matka, když jsem selhala a nedokázala porodit své dítě přirozeně. Střídají se ve mě pocity smutku a pláče, že jsem neporodila přirozeně své dítě, s pocity radostí, že mám úžasné dítě a stala jsem se matkou a že nás personál zachránil.

Tyhle myšlenky mě někdy více a někdy méně intenzivně doprovázely až do druhého porodu.

Otěhotněla jsem zhruba po roce od prvního porodu a s blížícím se termínem druhého porodu daleko intenzivněji vnímám své tělo a touhu porodit přirozeně. Hledám inspiraci, jak se u porodu skutečně uvolnit a co je potřeba k tomu, aby žena porodila přirozeně. Mému muži už jdu se stále novými informace, které jsem zjistila, lehce na nervy, že co pořád řeším, že prostě normálně přirozeně porodím a HOTOVO.

Ale já se bojím, že to může zase skončit císařským řezem a navíc, hodně často se dočítám, že po císaři chtějí v porodnici dělat raději znovu císaře. Jsem z toho zmatená a nemám kolem sebe nikoho, kdo by porodil přirozeně po předchozím císaři.

Mezitím vybírám porodnici, kde bych svou dcerku chtěla přivézt na svět. Výběr padá na Krnov, který je v mém okolí v době mého těhotenství vyhlášený svým přístupem k přirozenému porodu. Porodnice je od našeho bydliště vzdálená asi 80 km. Když se svěřuji s výběrem porodnice svým známým, povětšinou mě straší tím, že přeci je to daleko, abychom to vůbec stihli a nakonec nebyli rádi za porodnici vzdálenou od nás jen 10 km. Já sice navenek říkám: „No jasně, však uvidím, jak se budu cítit.“ Ale tajně si přeji jet v onen den D do Krnova.

Moje touha porodit v porodnici v Krnově zesílila po její návštěvě a prohlídce. Při společném sezení s ostatními nastávajícími rodiči a posloucháním vrchní sestry o tom, jak to u nich chodí a na co je dobré se připravit, zaplavují mou tvář slzy při vzpomínce na první porod. Tak silně chci porodit přirozeně, že možnost císařské řezu úplně vytlačuji ze své mysli.

Slova vrchní sestry, abychom se neupínali pouze na jednu možnost, že je dobré svou mysl připravit i na případnou druhou cestu, mě sice trochu uklidní, ale slzám to nezabrání. Když se dál ptala, jak se připravujeme, řekla jsem, že se chci před porodem setkat ještě s porodní dulou, abych s ní probrala své dotazy, ale k porodu, že chci jít jen s partnerem.

V tu dobu jsem si nedovedla představit, že by měl být u porodu někdo cizí jako třeba má dula. Na to mi vrchní sestra řekla, pro mě onu posvátnou věc, že by v mém případě bylo dobré mít kromě partnera i někoho jako je dula nebo porodní asistentka s sebou. Myšlenka doprovodu k porodu se natolik vnukla do mé hlavy, že začínám pátrat a zjišťovat, jak to s takovým doprovodem u porodu bývá. A do cesty se mi tak dostala má porodní asistentka Anička.

Pročítám její web, články a její přístup a filozofie jsou mi velmi blízké, že se rozhodnu jeden den jí zavolat a požádat ji o doprovod k porodu. Když jsem jí vše řekla a na závěr jsem ji sdělila, termín porodu, bohužel mě musela odmítnout. Za měsíc doprovází jen několik žen k porodu a můj termín porodu měla natolik plný, že by mi nemohla doprovod slíbit.

Mrzelo mě to, byla jsem smutná, ale chápala jsem to. Jen jsem si sama v sobě posteskla, že je škoda, že jsem na ni nenarazila dříve a nepožádala ji o doprovod zavčas. Poděkovala jsem a těšila se alespoň na podpůrné setkání císařoven, které Anička pořádala. Moc jsem se těšila až ji poznám osobně, už jen její hlas v telefonu byl natolik příjemný a uklidňující, že jsem věřila, že osobní setkání mi dodá větší sebedůvěru k přirozenému porodu.

Setkání císařoven bylo inspirativní a povzbudivé. Nabyla jsem pocitu, že není pochybností, proč bych nedokázala porodit přirozeně a to i v případě, že budu u porodu bez doprovodu porodní asistentky, pouze se svým mužem. Nakonec mi Anička po setkání sama navrhla, že pokud chci, mohu ji v den D zavolat a uvidíme, jak na tom bude.

Byla jsem tomu neskutečně vděčná a v koutku duše věřila, že Anička v den porodu mé dcerky bude moci být s námi. Dny plynuly a já absolvovala vyšetření kvůli svému předchozímu císařskému řezu na gynekologii v Krnově. Do vyšetření jsem byla plná sebedůvěry v přirozený porod.

Zúžená pánev. A za týden přijďte znovu.

Gynekolog mě vyšetřil a ptal se na předchozí porod. Poté, co jsem mu sdělila, jak vše probíhalo, usoudil, že porod byl nepostupující z důvodu, že mám zřejmě úzkou pánev, což bude zřejmě předpoklad k dalšímu císařskému řezu, ne-li k plánovanému. Na závěr mi pánev přeměřili s verdiktem: ,,Zúžená pánev. A za týden přijďte znovu.“

Já najednou nebyla schopna vůbec slov, mou tvář zalily slzy a marně jsem snažila je před personálem skrýt. Moje sebedůvěra v přirozený porod byla ta tam, prostě zmizela. V mém mysli bylo pouze: ,,Co teď, já nechci další císař a už vůbec ne plánovaný!“  Můj muž se mi snažil být oporou, ale nepomáhalo to.

Po odchodu z nemocnice jsem ihned volala Aničce a řekla, co se stalo. Uklidnila mě, vysvětlila mi pohled na věc od lékařů a svůj. Mám obdobné míry jako ona, která porodila 3 děti, takže není důvod, abych to já také nedokázala.

Po rozhovoru s ní jsem se rozhodla zůstat nadále až do porodu v péčí svého gynekologa, v porodnici jsem se z další prohlídky omluvila a domluvila se, že přijedu až na porod. Ale má sebedůvěra byla hodně nalomená a zraněná… Anička to vycítila a dva dny na to mi volala, že by bylo dobré, aby u porodu byl kromě mého partnera i někdo, kdo tomu rozumí a navrhla mi setkání s dulou.

Setkaly jsme se spolu, proběhla vzájemná sympatie a domluvily jsme se na doprovodu. Zavolala jsem to i Aničce, která byla ráda, že jsme se s dulou dohodly na pohotovosti a měla tak vůči mně klidné svědomí.

Uplynulo jen pár dní a já jako každé ráno vzala do náruče svého skoro dvouletého syna a najednou pocítila, jak ze mě něco teče a nejde to zastavit. Jen jsem sdělila v poklidu svému muži, že je to asi tady. Zavolala jsem své dule, ta měla však už svou klientu v porodnici a chystala se za ní. Po dohodě s ní, jsem zkusila zavolat Aničce, která měla volno a převzala si mě do péče.

Tentokrát jsem byla o mnoho klidnější než u prvního porodu. Rozhodla jsem se zůstat doma a vyčkat do doby, než se vlny pořádně rozjedou. Už jsem se jich nebála jako u prvního porodu, naopak jsem se na ně těšila, až přijdou. Odpočívala jsem, popíjela odvar ze skořice a hřebíčku, s Aničkou konzultovala své pocity.

Nastal večer a stále nic nepřicházelo. Měla jsem doma nachystané ingredience na ricinový koktejl a po dohodě s Aničkou jsem se jej rozhodla připravit. Začal působit asi po necelých 3 hodinách. Dostala jsem průjem, zhruba hodinu na to začaly chodit první pravidelné vlny co 5 minut.

Stále jsem nepotřebovala měnit polohu, v klidu jsem každou vlnu přešla a těšila se na další a silnější. Zůstávala jsem zatím doma. Snažila jsem se být klidná, vnímat a věřit svému tělu a miminku. Občas někde uvnitř mě vzadu jsem vnímala, jak se objeví strach, obavy a nejistota, zda skutečně dokážu porodit přirozeně.

Zhruba po další hodině začaly být vlny silnější, kratší intervaly a už jsem cítila, že mi začíná být méně příjemné ležet při vlně jen na posteli. Potřebovala jsem měnit polohu, klečet na čtyřech, dýchat více intenzivněji. Obavy a strach byly také intenzivnější.

Byl čas vyjet.

80km jízdy autem před námi. Upřímně jsem se lehce obávala, jak budu měnit při vlnách polohy v autě. Byly už co 3 minuty. Ale v autě jako bych se najednou nově sžila s polohou v sedě. Možná to byla o to více touha zvládnout cestu až do Krnova. Prvních 30 minut jsem kontrolovala, zda jsou vlny stále pravidelné. Potom, co jsem se ujistila, že jsou stále pravidelné, jsem stopky přestala sledovat a soustředila se na každou novou vlnu a pouštěla ji uvolněným tělem víc a víc, abych pomohla tělu se připravit na porod a své dcerce Mayi tak nachystala a pomohla při cestě na svět.

Na příjmu jsem přijela už zhruba na 6-7 cm otevřená, zavolali jsme to naší porodní asistentce Aničce a ta se vydala za námi. Po cca 45 minutách na příjmu a byrokratických povinnostech, jsme se přesunuli na porodní box, který vůbec nepůsobil jako porodní box.

Vnímala jsem intimní, klidné a teplé místo. Já dál prožívala své pravidelné vlny různě na čtyřech, na zemi, vydávala hluboké tóny, kterými jsem se podvědomě snažila otevřít cestu pro svou dcerku. Moc jsem se těšila, až přijede má porodní asistentka Anička.

Po chvíli mi praskl vak blan a najednou byla pode mnou všude teplá voda, což mě v první chvíli vystrašilo, jelikož jsem to zažila poprvé, ale na druhou stranu mě to povzbudilo, že teď by to mělo jít rychleji. Začala jsem pomalu cítit tlak na konečník. Snažila jsem se měnit polohu, abych si pomohla gravitací, ale pořád jsem nemohla najít tu správnou polohu.

Najednou se v místnosti ocitla Anička. Bylo to pro mě jako by vstoupil anděl, že teď už to musím zvládnout. Ono mít u porodu u sebe svého muže, který Vás miluje a bojí se o Vás i o miminko, ale je u porodu třeba poprvé, je jiné než mít navíc někoho, komu můžete věřit díky jeho znalostem a zkušenostem s porody a znáte jej už před samotným porodem.

Všechny pochybnosti, které se ještě na porodním boxu v mé mysli objevily, byly najednou pryč.

Nevím, jak více slovy popsat to podporující, co jsem cítila! Anička mi nabídla změnit polohu. Cítila, že to potřebuji. Sedla jsem si na porodní židličku, zavěsila se do šátku, jednu nohu jsem si dala výše, muž si sedl za mě a objal mě kolem břicha.

Najednou jsem vnímala, jak každou vlnou je Maya níž a níž a přitom blíž a blíž ke mně.

Má porodní asistentka Anička mi nahřívala hráz, dodávalo mi to pocit klidu, že hráz zůstane neporaněná.

Už moc jsem si přála, aby Maya byla s námi. Ptala jsem se, jak dlouho to ještě bude trvat. Vnímala jsem pocit tlaku a jak Maya postupuje porodními cestami. Přitom jsem měla zavřené oči, myslela na rozkvetlou louku plnou barevných květin, pomáhala si hlasitými hlubokými tóny, pozicemi z jógy pro vytvoření prostoru pro Mayu, vizualizacemi a afirmacemi, které jsem si psala během těhotenství.

Tyto afirmace nyní přepisuju do online podoby, aby si s nimi mohly pomoci i další těhotné ženy k láskyplnému a vědomě krásnému porodu.

Najednou mi Anička řekla, že už vidí hlavičku.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Vybízí mě, ať si šáhnu. Já na to: ,,Jako dovnitř? “ Odpovídá mi: ,,Ano.”

Po chvilce si šáhnu a cítím, že něco mi brání jít hlouběji do pochvy. A uvědomuji si, že to mi brání hlavička!

Maya už je skutečně tak blízko!

Přichází další vlna. Volám na Mayu: ,,Pojď Mayi!!!“

Jak odezní vlna, sama si rychle zkouším nahmatat Mayu a cítím, že hlavička je zase níž! Přichází další vlna a jediné co si pamatuji, jak odezní, že najednou Mayu držím v náruči. Je malinká, krásná a je tady s námi!

Nemůžu tomu v danou chvíli ani uvěřit! Čekala jsem, že když vyklouzne, bude to bolet, ale nebolelo. Už ji mám a nepustím. Přesouvám se na postel a užívám si plný bonding. Hráz je neporaněná, za chvíli je venku i placenta.

Po plném intenzivním bondingu, kdy se Mayi úplně vsáknul mázek do její kůže a já jsem moc vděčná, že jsem to mohla na vlastní oči vidět a nenechala jsem jí hned po porodu umýt personálem, ji můj muž přenáší na váhu. Má krásných 3000 g a 50 cm.

Během vážení začala plakat, ale hned, co jí muž nabídl ruku, aby se ho chytla, pevně svou ručkou stiskla jeho prst a přestala.

Na pokoj jsem odešla po svých a po mé tváři se opět valily slzy, když mi personál gratuluje, tentokrát v Krnově dojetím a štěstím, že jsem to dokázala.

Donesla se ke mně také informace, že lékař, který mě v onen den mé první prohlídky v Krnově vyšetřoval a dohnal k slzám, měl v den porodu Mayi službu. Během porodu jsem jej ale vůbec nezahlédla.

Jsou Velikonoce a Maya sama zvolila tento den a možná, i proto aby stihla být na světě v březnu, kdy má porodní asistentka Anička měla volno a ne v plánovaném dubnu.

Možná to tak celé osud chtěl a byl k nám vstřícný. Ať už to bylo jakkoli, jsem moc vděčná a šťastná, že jsem Mayu porodila krásně přirozeně a svůj předchozí porod jsem si tak mohla vyléčit. Věřím, že i kdyby se nestalo takto a porod by byl veden císařským řezem, byl by také léčivý. Nachystala jsem si lépe mysl, i díky pomoci jógy a pravidelných meditací, na obě varianty a přijala jako možné obě tyto cesty zrození. A navíc věřím, že děti ví, jak se mají narodit.

Vše je tak, jak má být! Děkuji!